Kuchyň na faře
Kuchyň se nacházela v přízemí a byla rozlehlá stejně jako všechny místnosti na faře. Marie pohlédla na mdlé stropní svítidlo, které namáhalo oči a prohlubovalo únavu. Znovu si potvrdila, že lidé v Čechách a na Moravě neumějí osvětlit své domovy. Jako by jim nedocházelo, že právě světlo vytváří atmosféru a má vliv na
náladu. Ignorovali nejen žádoucí sílu světelného toku, ale i rozptyl, umístění a jeho barevnou škálu, domnívali se, že slabý zdroj osvítí i velké plochy a nedocházel jim rozdíl mezi tlumeným a ostrým světlem.
„Výborná,“ pochválila marmeládu a znovu se rozhlédla.
Nikde nezahlédla živé květiny. Floru reprezentoval umělý, zaprášený
filodendron v keramickém květináči na ledničce. Prach byl patrný v koutech i na sklech vysokých oken. Talíře byly omyté, bez mastných skvrn, ale zdálo se, že kuchyň není vybavená myčkou na nádobí. Je možné, že v Evropě, ve třicátých letech jedenadvacátého století, někdo myje nádobí ve dřezu?
Dálkové ovladače
Stačilo položit prst na náhodný text v bibli, kupříkladu na „Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli,“ a František odpověděl: „Matouš 13, 17.“ Nedokázal to vždy a v knihách proroků občas chyboval, ale v případě Nového zákona byl více než úspěšný.
Stejně tak měl v hlavě uložený katalog starožitné elektroniky. Několikrát Františka napadlo, zda informace, které z formálního hlediska vypadají podobně – jako třeba Matouš 13, 17 a Rotel RR 1050 – aktivují v mozku stejné synaptické dráhy a ukládají se na stejné místo.
Když zkoumal stav dálkového ovladače, zhrozil se. Díky dárku si uvědomil, že zapomněl na důležitý referát, který musí přednést na zítřejší schůzi v Brně. Nedokázal si představit, že by nedostál závazku a své kolegy zklamal. To, že byl majitelem jedné z největších sbírek dálkových ovladačů ve střední Evropě, ho zavazovalo.
Běžci a sběratelé
Převážná část západní civilizace přijala tvrzení, že nemoc díkůvzdání učinila z většiny mužské populace běžce nebo sběratele. Přestože se zprvu jednalo o žurnalistickou nadsázku, metafora sociologů a novinářů zakořenila hluboko v kolektivním povědomí. Tento pohled měl řadu slabých míst. Nejvášnivěji se proti němu stavěli cyklisté, kteří žárlili na běžce. Přesto se rozdělení mužů na běžce a sběratele stalo něčím, co lidé milující chytlavá zjednodušení záhy považovali za vědecky potvrzený fakt. Totiž že mužství zbavené sexu čelí toxické destrukci a že obě varianty muže představují znepokojující obraz zániku lidstva. Pro běžce bylo tělo stroj, který lze ničit a v případě jeho poruchy stačí vyměnit porouchanou součástku. Sběratelé naopak naplňovali dětskou umanutost hromadit hračky a ze sbírání učinit smysl života. Tyto dvě skupiny na sebe nahlíželi s despektem. Běžci nic nesbírali a sběratelé neběhali.
Svět bez lidí
Až zemřou poslední lidé, jak dlouho zůstanou stát katedrály, kašny a sloupy? Bude Bůh stavby, které vznikly na jeho počest, ochraňovat víc než mrakodrapy, mosty nebo funkcionalistické vily? Která katedrála se zhroutí jako poslední? Jak dlouho by trvalo, než by vzaly za své všechny důkazy lidské existence, všechny věci, které tady po sobě člověk zanechá? Co bude s poezií a hudbou, s nejkrásnějšími
básněmi a skladbami? A co vlastně bude dělat Bůh bez lidí? Vyrobí si nové? Naše Země a naše nebe přece nemusí být prvním a jediným Božím výtvorem. Co když i Bůh – jako každý, kdo tvoří, potřebuje několik pokusů, aby vytvořil něco, s čím bude opravdu spokojený? Až nyní si František zcela a do důsledků připustil, že by lidé zmizeli ze zemského povrchu a pocítil, jak se ho zmocnil hrůzu nahánějící
neklid.
Básně
Když procházel klenutou chodbou, vybavily se mu básně, které tak rád recitoval na gymnáziu. Téměř zapomněl, že díky své paměti obveseloval spolužáky a kamarády vtipnými a často morbidními verši. Poezii prokletých básníků, jejichž tvorbu nepříliš úspěšně napodoboval, vyměnil za evangelia a později v sobě zapřel, neboť se nehodily k jeho nové životní roli a kněžské identitě. Až nyní mu došlo, čeho se dopustil: vytěsnil část svého já a retušoval vlastní minulost, aby lépe zapadl do houfu, aby se zavděčil představám o fyzické a duchovní čistotě. Zároveň se mu vybavil nedávný omyl na benzinové pumpě. Když mohou budoucnost předpovídat Hopperovy obrazy, proč by ji nemohly předpovídat i básně?
Svlékání
Svlékla mu košili, rozepnula knoflík u kalhot a vytáhla úzký pásek. Pak obešla masivní rám postele, uchopila nohavice a plnou silou za ně zatahala. Kalhoty však setrvávaly na svém místě. Po dalším neúspěšném pokusu si uvědomila, že vysvléknout opilého faráře vyžaduje více zručnosti, než předpokládala; jeho boky byly však naštěstí útlé. František se konečně nacházel jen ve spodním prádle. Marie třímala kalhoty, avšak důsledkem všech pohybů a sil se horní okraj jeho slipů povážlivě posunul. Přestože stačil rychlý a krátký pohyb směrem nahoru, Marie se lekla. Styděla se dotknout místa kolem třísel, míst, kde bylo patrné ochlupení. Jako by jí bylo patnáct let… Od kolébky projasňovala místa s nedostatkem světla. Vládla elegancí, která se nedá naučit ani koupit. Byla oblíbená, zvídavá a nemusela se snažit, aby se na ni sesypala lavina jedniček a pochval. Téměř vše se jí dařilo, měla však smůlu na muže.
Nespavost
Nespavost nabírala na síle každým převalením z boku na bok. Přemýšlel o tom, co bylo. O tom, co je. O tom, co bude. Církev se sexuálních projevů obávala, jako by radost a vitalita zdravého těla představovala překážku pro život v ctnosti a pravdě, jako by znečišťovala víru. Těla, která se nejsou schopná množit, jsou odsouzena k zániku a kam se schovají duše, když ne do těl? Chtěl vykřiknout, aby se mu ulevilo. Vypadalo to, že se ocitl na křížové cestě. Jeho Via Dolorosa mu dávala na výběr pouze mezi úzkostí a starostí. Farou se rozlehlo troubení zaoceánského parníku, který se vydává na moře. Pohlédl na mobil. Má smysl ve čtvrt na čtyři přemýšlet o životě jako o nadmíru komplikované šachové partii, zvažovat každý tah nebo je lepší vrhnout se do víru možností, které život nabízí? Rychle se zvedl, aby Marii na chodbě zastihl. Ve dveřích se zastavil. Co jí řekne? Třeba: bylo by příliš troufalé si myslet, že se chceš rozvést kvůli mně? Vyšel na chodbu, ale ta už byla prázdná.
FancyMan
Sedl si do křesla a nalistoval kapitolu, ve které Marie popisovala, jak si lze na fanmanech snadno vytvořit závislost: „FancyMan se za velice krátkou dobu proměnil v ideál, v citlivého a naslouchajícího muže snů. Muže, který se potýká pouze se dvěma nevýhodami – je virtuální a jeho údy jsou bionické. Mnohé ženy jsou uchváceny jeho věrohodností, dovednostmi a pozorností. Možnosti, které výrobek nabízí obrazotvornosti, tužbám a tajným přáním, jsou takřka neomezené. Nikoliv orgasmus, tedy uspokojení fyzické, ale moment virtuálního psychického uspokojení by nás měl nabádat k nejvyšší obezřetnosti.“
Deskript od celibátu
„Nebojte, vždycky mi lezly na nervy ty přestřelky, když se obě strany zasypávaly citáty z bible!“ řekl Pavlík, zavřel krabičku a dokončil úvahu: „Asi víte, že jsem se zabýval i právem, a musím vás varovat. Uvalili jsme na sebe obrovskou tíži smluvních závazků. Kodex kanonického práva, apoštolské listy, reskripty, Lettera circolare,
Constitutio apostolica, Normae procedurales, přípisy a šetření té nebo jiné kongregace.“ Pavlík se posadil do křesla. „Nemluvím jen o církevním právu, mluvím o všech smlouvách, o smlouvách o hypotečním úvěru, pronájmu, alimentech, věcném břemeni, hmotné odpovědnosti, likvidaci nebezpečného odpadu, mlčenlivosti, ochraně
důvěrných informací, majetkovém vypořádání. A to jsou smlouvy na papíře, a pak jsou ještě ty nepsané.“
Na stole generálního vikáře začal zvonit jeden z dvojice mobilních telefonů. Pavlík se podíval na displej, hovor odmítl a navázal: „A ty jsou mnohdy ještě zákeřnější, protože jsme se jim podvolili, aniž jsme měli na výběr, aniž jsme tušili, že se k něčemu zavazujeme. Každý člověk se upíše ještě předtím, než se naučí podepsat!“ Pavlík si ukazováčkem poklepal na vysoké čelo. „Je to závazek, který nosíme v hlavě, ať děláme cokoliv a jdeme kamkoliv. Opravdu si myslíte, že dispenz něco vyřeší? Že jste se rozhodl pro správnou cestu?“
„A co ty smlouvy jednoduše vypovědět?“ poznamenal František.
Pavlík se pousmál. „Jako že si na papír napíšete vypovídám všechny smlouvy, které mi nevyhovují? Zkuste to a pak mi přijďte říct, co na to druhá strana. Nechci vás strašit: vytáhnou na vás obzvláště hnusné zákony, aby vás dostali. Teď jste pod ochranou církve. Není absolutní,
není dokonalá, ale je to dobrá ochrana. V zásadě jedna z nejlepších, která se vám nyní, v tomto zmateném světě, naskýtá. A vy se o ni chcete připravit?“ Pavlík přisunul obálku zpět k Františkovi. „Deskript od celibátu je šílený nápad!“
Předvídání
V posledních měsících si ověřil, že mysl v předvídání téměř vždy chybuje. Soustředí se pouze na určitou část předpovědi, na výsek, jenž většinou budí hrůzu nebo naději, a málokdy správně odhadne proměnlivost, složitý a podmíněný organismus událostí, které utvářejí to, co nazýváme realitou.
Na vystoupení Moniky Prospalové ho zneklidňovala nejvíce skutečnost, že majitelka penzionu pronášela své mínění přátelsky. Co budou říkat ženy, u nichž František vzbudí negativní emoce či nenávist? Stojí jen krok od toho, co ještě před nedávnem představovalo pro mnohé faráře noční můru: obvinění ze sexuálního deliktu. Jeho přiznání, absurdní coming out, inscenace pro jednoho herce tomu přece skvěle nahrává. Zamlčené prohřešky církve připravily živnou půdu pro předpojatosti, jež nemoc díkůvzdání zdaleka nevymazala ze světa.
Co když má Tomáš pravdu a vesmír je oživlý software, shluk dokonalých kvantových algoritmů, které vyvolávají iluzi hmoty, reality, vědomí, Boha? Co když jsme bytostmi, které uvěřily, že existují, mají svobodnou vůli, a přitom jsou jenom skládačkou obrovského množství informací?
Díkůvzdání, str. 281