Slovo „bolševik“ či dnes už spíše pejorativní přídavné jméno „bolševický“ používáme takřka sto let. Byť jsou ruského původu, k jejich zrodu došlo v Londýně. Pojmenování mocné ideologie a vzestup nebývale vlivného diktátora se odehrálo za oponou, mimo pozornost veřejnosti.
V létě 1903 se rozhodnou delegáti Ruské sociálně demokratické dělnické strany uspořádat druhý sjezd. Ti, kdo první ruskou marxistickou stranu vedou, žijí v zapadoevropském exilu – uznavaným vůdcem strany je elegantní Georgij Plechanov, nejznámější ruský radikál s vazbami na evropskou levicovou scénu. Z domu u Ženevského jezera řídí různorodé (exilové i domácí) skupiny rozhádaných ruských marxistů.
Zásadním nástrojem a zdrojem autority revolucionářů je tisk, v nichž na stále věštím významu nabývají noviny Jiskra (Iskra), její redaktoři a autoři. Nejvýznamnější z nich jsou dva. Pocházejí z nekonečné řady ruských emigrantů, kteří se protloukají Evropou. Jedná se o neobyčejně blízké přátele. Mozkem Jiskry je Vladimír Iljič Uljanov, jejím srdcem Julius Osipovič Cederbaum. První vstoupí do historie jako Lenin (toto krycí jméno poprvé použije v lednu 1901 právě v dopise Plechanovovi), druhý je známý od gymnaziálních let jako Martov.
Znají se od roku 1894, oba jsou zakladatelé jedné z prvních dělnických skupin, jednoho z embryí budoucí sociálně demokratické strany. Jsou mladí, převyšují okolí inteligencí, ale jsou povahově odlišní a to se projevuje i na obsahu a stylu článků. Pracovitý Lenin oprávněně považuje Jiskru za své dítko. Je tvrdý, břitký, nesmlouvavý, pragmatický a projevuje buldočí vůli a ohromnou víru ve vlastní poslání. Společenský Martov má větší literární talent, miluje humor, intelektuální debaty a na rozdíl od Lenina i zábavu (jeden z příznivců ho označí jako Hamleta ruské revoluce).
Delegáti z exilu a z Ruska se sejdou v Bruselu. Diskuze ve skladu mouky a v hostincích však překazí policie a ruští revolucionáři se rozhodnou přenést sjezd do Londýna. A právě tam, v srpnu 1903 dojde k situaci, která posléze ovlivní celý svět. Lenin rázně vystupuje ze stínu, vytyčuje taktiku, bojuje za své návrhy a ještě více za vliv a moc. V rámci nabitého programu se dosud nerozluční přátelé neshodnou – dvaatřicetiletý Lenin dostane do zprvu nevýznamných ideových konfliktů s devětadvacetiletým Martovem. Leninova bezohlednost vyvolá nesouhlas a nesoulad, který se posléze přenese do osobní roviny. Nestane se tak hned, rozkol se zprvu projevuje pouze jako osobní podrážděnost.
Nejen Lenin, ale i mnoho dalších horkokrevných revolucionářů nedokáže diskutovat, při jednání narůstají spory, urážky, osobní výpady. Martov zprvu v hlasováních vítězí, to se však změní, když jednání opustí část znechucených delegátů a tím změní poměr sil. V dalších hlasováních – to nejdůležitější je o složení redakční rady Jiskry – Lenin získá křehkou většinu. Bolšinstvo. To je v součtu něco málo přes směšných dvacet hlasů. Paradoxně Jiskru mají nadále spravovat nejvlivnější oponenti (Plechanov, Lenin, Martov) – a to se už na podzim zmíněného roku ukáže jako nemožné.
Leninovi se bolšinstvo zalíbí. Toto slovo nejdříve používá jako argument a následně jako značku, pomocí něj vede bratrovražedný boj v nejednotné a věčným hašteřením poznamenané straně. A nakonec tak pojmenuje svoji frakci. Bolševici a menševici se zrodí poměrně nenápadně z londýnských hádek na sjezdu v létě 1903.
Martov a menševici navíc udělají těžko pochopitelnou chybu, když si tento název nechají vnutit. Oněch paradoxů je více – Lenin se v Londýně dočká podpory Plechanova, kterého už v oné době nemůže vystát a rozhádá se nejen s Martovem, ale také s mladičkým Trockým. Pro všechny tři bude mít jen urážky a když bude mluvit o nepřátelích, nebude myslet cara a samoděržaví, ale ty, s nimiž ho poutali blízké vztahy nebo ty – jako v případě Plechanova – zcela podoporoval a téměř zamilovaně obdivoval.
Leninova ortodoxní skupina postupně zcela od původní strany odpadne (tento proces bude pozvolný a nepřehledný), ale ještě dlouho bude využívat jak své bolševictví, tak i právo označovat se za sociální demokraty. A přestože Leninovi bolševici budou až do svého vítězství často bojovat s izolací, klesajícím sebevědomím a nedostatečným vlivem, nakonec získají totální moc a přinesou vlastní zemi a významné části světa nevídané a dlouhodobé utrpení. A frekventované, obavy budící slovo, které vpadne do všech jazyků.
