Britský historik Ian Kershaw (1943) patří mezi největší odborníky zaobírající se životem Adolfa Hitlera a je autorem jednoho z nejrozsáhlejších životopisů nacistického diktátora. Tato biografie (anglicky 1998, česky 2015) vyšla ve dvou dílech: Hybris (1889-1936) a Nemesis (1936–1945). Jedná se o mimořádné dílo, které podrobně zkoumá Hitlerovu osobnost a jeho vztah k moci v klíčových obdobích jeho života. Mimo jiné se snaží vysvětlit, jak došlo ke zcela výjimečnému Hitlerovu vzestupu – Kershaw má za to, že je naší trvalou povinností snažit se o pochopení tohoto jevu.
Životopis otevírá úvahou. Jedná se vlastně o samostatnou esej, která funguje jako skvělá ochutnávka celého díla – zároveň text můžeme číst jako originální esenci historikova pohledu na Hitlera.
Několik výstřižků:
Ian Kershaw: Přemítání o Hitlerovi (kapitola z Hybris)
Hitlerova diktatura vlastně byla kolapsem moderní civilizace – jakýmsi jaderným výbuchem v lůně moderní společnosti. Předvedla, čeho jsme schopni.
Stále zůstávají nezodpovězeny závažné otázky. Co bylo na tomto
katastrofálním procesu ryze německého? Za co vděčil tehdejší době? Jaký byl přínos obecnějšího evropského marasmu? Bylo tehdejší dění produktem a rysem samotné novověké civilizace? Dřímá snad jeho potenciál kdesi vskrytu, nebo se dokonce v závěru století zvolna probouzí? Dvanáct let Hitlerovy vlády natrvalo změnilo Německo, Evropu i svět. Hitler patří k té hrstce jedinců, o nichž lze s naprostou jistotou konstatovat, že bez nich by se chod dějin ubíral jiným směrem. Hitlerovo bezprostřední dědictví – studená válka, Německo rozpolcené berlínskou zdí, Evropa rozdělená železnou oponou a svět spadající do sfér vlivu znepřátelených supervelmocí, vyzbrojených zbraněmi schopnými zničit celou planetu – vzalo za své teprve před deseti lety. Ovšem hlubší dědictví – morální trauma, jež odkázal potomstvu – dosud nevymizelo.
Století, jemuž svým způsobem dominovalo jeho jméno, nabylo svých některých rysů díky válce a genocidě – to je Hitlerův punc. Zatímco se toto století chýlí ke konci, zdá se, že má svůj význam zhodnotit co nejpečlivěji, na základě dostupných údajů a pomocí vědy na nejvyšší úrovni síly, jež Hitlerův fenomén umožnily a utvářely barbarství, jehož symbolem bude natrvalo jeho jméno, které zároveň bude sloužit jako varování. To, co se za Hitlera přihodilo – a vlastně tomu ani jinak být nemohlo –, se odehrálo ve společnosti moderní, kulturní, technicky vyspělé a velmi dobře spravované země. Stačilo pár let Hitlerova vládnutí a tato pokročilá země v srdci Evropy se propracovala ke stavu, jenž vyústil v apokalyptickou genocidní válku, která zanechala Německo a Evropu nejen rozpolcené železnou oponou a ležící v naprostých troskách, nýbrž také morálně hluboce otřesené. Tady je stále zapotřebí vysvětlení. Jako výchozí bod nám slouží spojení vedoucí složky, nesoucí ideologickou pochodeň národní obnovy a rasové očisty, se společností s natolik bezvýhradnou vírou ve vůdce, že si jeho cíle vezme za své, a disponující efektivní státní správou schopnou naplánovat a horlivě uskutečňovat danou politiku, jakkoli nelidská může být. Jak a proč tuto společnost Hitler uhranul, stojí za podrobný výzkum.
Jestliže Hitlerův vzestup z naprosté bezvýznamnosti není zcela ojedinělý, samotný problém představovaný Hitlerem zůstává. Jednou z příčin, proč se Hitler jeví jako „hádanka skrytá v tajemství všech tajemství“ (tady citujeme Churchilla, i když jeho výrok zazněl v jiné souvislosti), je jeho naprostá bezvýraznost jako soukromé osoby. Často už bylo konstatováno, že byl jakousi „neosobou“. Toto hodnocení obsahuje určitý prvek blahosklonnosti, tendenci přezírat tohoto hrubého, nevzdělaného povýšence, postrádajícího vyzrálou osobnost, nedouka s nehotovým, leč pohotovým názorem na všechno pod sluncem, nekulturního samozvaného arbitra v uměleckých oborech. Černá díra, jíž je jeho soukromý život, zčásti pramení z toho, že Hitler byl naprostý tajnůstkář, ať již šlo o jeho osobní život, původ či rodinu. K jeho povaze patřilo utajování a mimořádná rezervovanost, které se promítaly i do jeho politického počínání; tyto vlastnosti měly totiž i politický dosah, jelikož přispívaly k auře „hrdinského“ vůdcovství, kterou on sám nechal vědomě budovat, aby tak svoji osobu obestřel tajemstvím. I s těmito výhradami však stojí za připomenutí, že mimo politiku byl Hitlerův život v podstatě prázdný. Napoleon, Bismarck, Churchill či Kennedy žili mimo veřejné dění plnokrevným životem. Plutarchův postřeh „Když osud činy dalekosáhlého významu vyzdvihne člověka s nízkým charakterem, odhalí, že mu schází větší duch“, bývá vztahován na Stalina. Je přirozeně lákavé použít ho ještě jednou v Hitlerově případě.
Biografie „neosoby“, jež vlastně ani nemá osobní život či dějiny mimo
samotnou politickou vřavu, jíž se účastní, přirozeně vytváří určitá omezení. Avšak tato nevýhoda má svou váhu jen tehdy, pokud vycházíme z domněnky, že je pro veřejný život rozhodující život soukromý. Taková hypotéza může být mylná. Hitler žádný „soukromý život“ ani neměl. Samozřejmě se rád díval na oddechové filmy a chodíval každodenně do Čajovny v Berghofu, kde si užíval idylky v horách daleko od ministerstev v Berlíně. Avšak byly to jen prázdné zvyky. Mimo politiku neměl kam se uchýlit, žádnou hlubší sféru, jež by ovlivňovala jeho počínání na veřejnosti. Nelze tvrdit, že by se jeho „soukromý život“ stal součástí jeho veřejného života. Naopak: německému lidu zůstal natolik utajen, že se dozvěděl o existenci Evy Braunové, teprve až Třetí říše lehla popelem. Spíše lze
tvrdit, že Hitler „zesoukromnil“ veřejnou sféru. „Soukromé“ a „veřejné“ naprosto splynulo a zůstalo nerozlučným. Celé Hitlerovo bytí se ztotožnilo s rolí, kterou hrál dokonale: rolí „Vůdce“.
V tomto bodě se zpřehledňuje životopiscova úloha. Hlavní zájem se soustřeďuje nikoli na Hitlerovu osobnost, nýbrž na přímý a jednoznačný popis charakteru jeho moci neboli moci „Vůdce“.
Tato moc vyvěrá ze samotného Hitlera jen zčásti. Ve větší míře byla
společenským produktem – výtvorem společenských nadějí a očekávání vkládaných do Hitlera jeho stoupenci. To ovšem neznamená, že by v klíčových okamžicích nemělo stěžejní význam samotné Hitlerovo konání, když byla jeho moc na vzestupu. Avšak kouzlo Hitlerovy moci je v podstatné míře nutno spatřovat nikoli v nějakých konkrétních atributech „osobnosti“, nýbrž v jeho roli „Vůdce“ – roli, která byla umožněna tím, že přezíral své okolí, dále slabostí a chybami ostatních lidí a na druhé straně i spoluprací. Máme-li tedy jeho moc osvětlit, musíme především zkoumat
tyto ostatní lidi, nikoli samotného Hitlera.
Hitlerova moc měla mimořádný charakter. Svůj nárok na moc Hitler
nezakládal na svém postavení stranického vůdce či na nějaké funkci (snad jenom v naprosto formálním ohledu). Vyvozoval ho z přesvědčení o svém dějinném poslání spasit Německo. Jinými slovy, jeho moc byla „charismatická“, nikoli institucionální. Závisela na ochotě jiných lidí připisovat mu „hrdinské“ vlastnosti. A oni v něm tyto vlastnosti vskutku viděli – snad dokonce ještě předtím, než se tato víra zmocnila jeho samotného.
Jak uvedl jeden z nejbystřejších soudobých znalců nacistického fenoménu Franz Neumann: „I když bývá charismatická vláda přehlížena a zesměšňována, má zjevně hlubší kořeny, a jakmile se objeví náležité duchovní a společenské podmínky, stává se mocným faktorem. Charismatická moc vůdce není jen jakýmsi přeludem – nelze pochybovat, že jí propadají celé miliony.“
Neměli bychom podceňovat Hitlerův vlastní přínos k šíření své moci a z toho vyplývající důsledky. Toto tvrzení lze podložit kratičkým věcným zamyšlením. Je vůbec pravděpodobné, můžeme se tázat, že by mohl vzniknout teroristický policejní stát, tak jak jej utvořil Himmler a SS, bez Hitlera jako hlavy státu? Nechalo by se Německo s jiným vůdcem, byť i autoritářským, zavléct koncem třicátých let do všeobecné evropské války? A vedla by s jinou hlavou státu diskriminace Židů (jež by téměř s jistotou beztak nastala) k naprosté genocidě? Odpovědi na všechny tyto otázky by zněly dozajista „nikoli“ či alespoň „velice pravděpodobně nikoli“. Při všech vnějších okolnostech a neosobních faktorech byl Hitler nezaměnitelný.
Vysoce personalizovaná moc vykonávaná Hitlerem vedla k tomu, že se jím nechali oslnit i bystří a soudní jedinci – duchovní, příslušníci inteligence, zahraniční diplomaté a prominentní návštěvníci. Většinou se nenechali strhnout stejnými výstupy, jimiž se obracel na neotesané davy v nějaké mnichovské pivnici. Ale uvědomíme-li si, že za ním stála autorita úřadu říšského kancléře, obdiv milujících davů, prostředí vnějších atributů moci, ovzduší velikého vůdcovství, mohutně formované propagandou, sotva nás udiví, že jeho kouzlo zapůsobilo nejen na veskrze bláhové a lehkověrné osoby, nýbrž i na mnohé jiné. Moc rovněž způsobila, že mu jeho věrní – nacističtí předáci nižšího stupně, jeho osobní suita a místní straničtí bossové – doslova viseli na rtech až do doby, kdy tato moc v dubnu 1945 roztála jako sníh a oni jako příslovečné krysy utíkali z potápějící se lodi. Mysterium moci také dozajista objasňuje, proč mnohé ženy (obzvláště ty, jež byly mnohem mladší než on) spatřovaly v Hitlerovi, jenž nám jako muž připadá jako pravý protipól sexuality, sexuální symbol, a některé kvůli němu dokonce spáchaly sebevraždu.
Vyprávění o Hitlerovi tudíž musí být vyprávěním o moci – jak ji získal,
jaké povahy byla, jak s ní nakládal, proč mu bylo dovoleno rozšířit ji mimo veškeré institucionální meze, proč byl odpor k této moci tak slabý. Tyto otázky je však nutno adresovat německé společnosti, nikoli jen Hitlerovi.
Přínos výrazných sklonů Hitlerovy povahy k uchopení a výkonu moci by se rozhodně neměl bagatelizovat. Jak cílevědomost, tak úpornost a bezohlednost při odstraňování všech překážek, dále cynická vynalézavost i instinkt hráče schopného vsadit vše při nejriskantnějších hrách, to vše pomáhalo formovat povahu jeho moci. Tyto rysy Hitlerova charakteru se prolínaly v jednom zásadním prvku jeho vnitřního ustrojení – bezmezném egocentrismu. Moc byla Hitlerovým afrodiziakem. Člověku, jenž byl v takové míře poznamenán narcismem, nabízela východisko z neutěšeného
stavu jeho mládí, náhražku za všechny těžce nesené nezdary první poloviny jeho života – odvržení jako umělce, společenskou degradaci, jež ho uvrhla až do vídeňské noclehárny, rozklad jeho světa při porážce a revoluci roku. Moc ho docela pohltila. Jak roku 1940, ještě před rozdrcením Francie Hitlerem, poznamenal jeden vnímavý pozorovatel: „Hitler je potenciálním sebevrahem par excellence. Nic ho neváže k ničemu kromě jeho vlastního ega. (…) Ocitl se ve výjimečném postavení toho, kdo nemá rád nic a nikoho kromě sebe. (…) Proto se může odvážit všeho, jen aby si uchoval či rozhojnil moc (…), jež jako jediná stojí mezi ním a rychlou smrtí.“
Hlad po personalizované moci takové velikosti se družil s neutišitelnou žízní po územních výbojích, což vyústilo v hazardní hru s nejvyšším rizikem o monopol moci na evropském kontinentě a později i o světovládu. Vytrvalá honba za stále větší mocí se nemohla smířit se žádným omezením, žádným menším cílem, žádným kompromisem. Navíc závisela na pokračování těchto „skvělých úspěchů“. Jelikož tato postupující megalomanie postrádala jakoukoli schopnost zdrženlivosti, obsahovala zárodky sebezničení režimu, v jehož čele Hitler stál. Souznění s jeho vlastními sebevražednými tendencemi bylo dokonalé.
