Autobiografická kniha Příběh jednoho Němce je pozoruhodná a přináší mimořádný čtenářský zážitek. Jejím autorem je novinář a spisovatel Sebastian Haffner (1907 – 1999). Jedná se o nedokončený rukopis z roku 1939, který vyšel po autorově smrti a zaznamenal nečekaný čtenářský ohlas.
Haffner podává svědectví o nástupu nacismu v Německu, popisuje neklidná poválečná léta, zmatek a frustraci dvacátých let. Zvláště strhující je kupříkladu vystižení časů astronomické inflace z roku 1923. Text však směřuje k roku 1933, k reakci společnosti na radikální společenskou změnu a zaobírá se „duševními pohnutkami, reakcemi a proměnami, které teprve tím, že probíhaly simultánně a masově, umožnily vznik třetí říše a dnes tvoří její neviditelné podhoubí.“
Haffner je citlivý pozorovatel a talentovaný vypravěč, jeho svědectví „z místa činu“ zprostředkovává čtenáři vzácnou perspektivu a atmosféru, nasvěcuje skrytá zákoutí lidské povahy, přináší řadu zajímavě formulovaných postřehů o vlastnostech národa (žádný autor samozřejmě není neomylný věštec a ani Haffnerova hodnocení nelze automaticky brát jako vždy a hlavně navždy platná). A také to, co se jeví nejvíce zneklidňující a nadčasové: obrazy téměř okamžitého se přizpůsobení novým okolnostem, zprávu o tom, jak rychle se vzdělaná část společnosti dokáže adaptovat na totalitní poměry a podrobit se těm, kterými dříve opovrhovala. Ovzduší zoufalé bezradnosti vůči zavádění „nemyslitelných“ změn je podaná znamenitým, čtivým a moderním jazykem, který působí současně a posiluje vyznění podmanivého textu. Zároveň cítíme všudypřítomné autorova dilema – jak se vypořádat s odporem, který vzbuzuje chování obyvatel vlastní země.
Několik ukázek z knihy v překladu Jana Zoubkové:
Historie, kterou zde chci vylíčit, pojednává o jistém druhu souboje. Je to souboj mezi dvěma zcela nerovnými protivníky: velice mocným, silným a bezohledným státem a nevýznamnou, anonymní, neznámou soukromou osobou. Souboj se neodehrává na poli, jež je vesměs chápáno jako pole politické; onen jedinec není vůbec politikem, tím méně spiklencem, „nepřítelem státu“. Po celou dobu je v naprosté defenzivě. Nechce nic jiného než uchránit to, co tak či onak chápe jako svou osobnost, svůj život a svou osobní čest. To vše stát, v němž žije a s nímž se střetává, neustále atakuje nanejvýš brutálními, i když trochu neohrabanými prostředky.
Pod strašlivými výhrůžkami tento stát od tohoto muže vyžaduje, aby se zřekl svých přátel, opustil své přítelkyně, odložil své smýšlení, přijal to, které mu předepsali, zdravil jinak, než je mu milé, jedl a pil jinak, než mu vyhovuje, věnoval volný čas činnostem, kterými opovrhuje, podstupoval dobrodružství, která odmítá, popřel svou minulost a své já, a především aby dával neustále najevo, jak je tím vším nadšen a jakou pociťuje vděčnost.
To vše tento muž nechce. Je málo připraven na útok, jehož je obětí, není to rozený hrdina, tím méně mučedník. Je to prostě průměrný člověk s mnoha slabostmi a navíc produkt nebezpečné epochy. Tohle však nechce. A tak se pustí do souboje – bez nadšení, spíš s pokrčením ramen, v hloubi duše je ale rozhodnut, že neustoupí. Je pochopitelně mnohem slabší než jeho protivník, zato poněkud pružnější. Uvidíme, jak se snaží odvádět pozornost, jak uhýbá, náhle zase zaútočí, jak udržuje rovnováhu a jak jen o vlásek odrazí silné údery. Bude zřejmé, že se na průměrného člověka bez zvláštních hrdinských či mučednických rysů drží vcelku dost statečně.
Historické dění má očividně různý stupeň intenzity. „Historická událost“ se v reálné skutečnosti, tedy v nejvlastnějším, nejosobnějším životě jednotlivce nemusí takřka projevit – anebo ho zpustoší tak, že nezůstane kámen na kameni. V běžném podání dějin tuto intenzitu nelze poznat.
Duše masy a duše dítěte reaguje velmi podobně. Koncepce, jimiž jsou masy krmeny a které je uvádějí do pohybu, jsou nepředstavitelně dětské. Ideje je třeba vždy nejdřív zjednodušit až na úroveň chápání dítěte, aby se staly dějinnou silou, jež pohne masami.
Nacistický tisk ale dobře ví, co dělá, když tvrdí opak: nespokojený Němec totiž raději zmlkne docela, než aby se říkalo, že je nespokojen z nízkých důvodů.
Občanská odvaha – to znamená odvaha k vlastnímu rozhodnutí a vlastní odpovědnosti – je v Německu beztak vzácným statkem, jak už poznamenal Bismarck ve známém výroku. A zmizí docela, jakmile si Němec oblékne uniformu. Německý voják a důstojník, bezpochyby nesmírně statečný na bojišti, téměř vždy připraven střílet na rozkaz nadřízených i na civilisty z řad vlastního národa, je bojácný jako zajíc, když se má postavit proti nadřízeným. Při pouhém pomyšlení na něco takového se mu před očima okamžitě zjeví přízrak popravčího komanda, a to ho naprosto ochromí. Určitě se nebojí smrti, bojí se však právě tohoto způsobu umírání, a to strašlivě. Což znamená, že v německé armádě je jakýkoliv pokus o neposlušnost a státní převrat jednou provždy vyloučen – ať je u moci kdokoliv.
Vypadá takto vůdce mas? To je oprávněná otázka. Odpověď kupodivu zní: Ano. Masa – tím nemyslím proletariát, nýbrž onu anonymní kolektivní bytost, v niž se všichni, ať významní či nevýznamní, v jistých okamžicích vždy znovu spojujeme – masa reaguje nejsilněji na toho, kdo jí je nejméně podobný. Normalita spojená s pracovitostí může přinést popularitu; ovšem největší lásku a největší nenávist, zbožnění a zatracení probouzí krajní abnormalita, která je pro masu naprosto nedosažitelná, ať už stojí výjimečný jedinec vysoko nad ní, nebo hluboko pod ní. Pokud jsem se ze své německé historie něco naučil, tak toto: Rathenau a Hitler jsou zjevy, které vzrušily fantazii německé masy do krajnosti. Jeden svou nepochopitelnou kulturou, druhý nepochopitelnou sprostotou. Oba, a to je rozhodující, se vynořili z nepřístupných oblastí, z jakéhosi „jiného světa“. Jeden ze sféry nejvyšší spirituality, v níž kultury tří tisíciletí a dvou světadílů pořádaly symposion, druhý z takové džungle, že byla mimo dosah i té nejposlednější brakové literatury, z podsvětí, kde vysublimovaná zatuchlost zadních pokojů maloburžoazie, útulků pro bezdomovce, kasárenských latrín a popravišť vytvářela démony. Oba vyzařovali díky „onomu světu“ nesmírné kouzlo; bez ohledu na svou politiku. Je těžké říct, kam by Rathenauova politika Německo a Evropu přivedla, kdyby měl čas ji prosadit. Jak známo, čas neměl, protože byl po půl roce ve funkci zavražděn.
Mimo vzdělaneckou vrstvu je a byla v Německu největším nebezpečím pro život prázdnota a nuda. (Výjimku tvoří určité zeměpisně okrajové oblasti, jako je Bavorsko, Porýní – kde se dostává ke slovu jižní letora, romantika a humor.) V rozsáhlých oblastech a bezbarvých městech severního a východního Německa hrozí a vždy hrozila tupost skrytá za pilně, důkladně a s vědomím povinnosti provozovanými obchody a organizovanými spolky. A zároveň horror vacui a touha po „vykoupení“ – ať už alkoholem, pověrou, nebo nejlépe obrovským, vše zahlcujícím levným masovým opojením.
Tak už bylo pod povrchem vše připraveno pro velkou pohromu. Zatím však ve viditelném veřejném prostoru panovaly zlaté časy, klid, pořádek, blahobyt a dobrá vůle. Dokonce se zdálo, že i předzvěsti nadcházející pohromy patří k mírumilovnému obrazu doby.
Pro široké kruhy byl (Hitler) v roce 1930 jakousi trapnou postavou z dávné minulosti, mnichovský spasitel z roku 1923, muž, který provedl groteskní hospodský puč. Na normální Němce (nejen na ty „chytré“) působil zcela odpudivě: účes pasáka, laciná elegance, vídeňský předměstský dialekt, časté a dlouhé proslovy, navíc chování epileptika, divoká gestikulace, slintání, pohled střídavě plamenný a vyjevený. A potom obsah jeho řečí: potěšení z výhrůžek, radost z hrůz, krvelačné vražedné fantazie. Většina lidí, kteří ho v roce 1930 ve Sportovním paláci uvítali jásotem, by si od něho pravděpodobně nedala na ulici ani připálit. Ale tady se už právě projevila podivná fascinace odporným, kalným, řinoucím se hnusem – dohnaná do krajnosti. Nikdo by se nepodivil, kdyby tuhle figurku při prvním projevu popadl četník za límec a odvedl někam, kde by ji nebylo vidět a kam bezpochyby patřila. Protože se tak nestalo a protože tenhle člověk byl naopak stále agresivnější, šílenější a obludnější, a přitom stále proslavenější a nepřehlédnutelnější, účinek byl opačný – začala působit fascinace monstrem a zároveň skutečné tajemství případu Hitler.
Německo jako národ vede dvojí život, protože dvojí život vede takřka každý Němec.
Všechny svědomité rodiny určitě skvěle vychovávají své syny pro minulou epochu.
Pokud jde o nacisty, můj čich rozhodl zcela jednoznačně. Prostě mě unavovalo bavit se o tom, které z jejich údajných cílů a úmyslů stojí přece jen za diskusi, nebo jsou alespoň „historicky oprávněné“, protože to celé smrdělo. Ani na okamžik jsem se nemýlil v tom, že nacisti jsou nepřátelé – moji i všeho, co mi bylo drahé. Naprosto jsem se ale zmýlil v tom, jak strašnými nepřáteli se stanou. Tehdy jsem měl ještě tendenci nebrat je úplně vážně – což byl mezi jejich nezkušenými protivníky rozšířený postoj, který nacistům velice pomohl a dodnes pomáhá.
Jak to, že to dopadlo jinak? Možná právě proto, že jsme si byli všichni tak jisti, že k tomu dojít nemůže, a tak jsme se na to spoléhali, že jsme si ničeho nevšimli, a nemohli tudíž ničemu zabránit.
To, co se dělo, bylo prostě děsivé převrácení normálních pojmů: lupiči a vrazi vystupují v roli policie, jsou vybaveni plnou mocí státu; s jejich oběťmi se jedná jako se zločinci, jako s psanci předem odsouzenými k smrti.
Zatímco systematicky mučili a vraždili bezbranné lidi, ujišťovali denně vznešenými a dojemnými slovy, že nikomu nebude zkřiven ani vlásek a že se nikdy žádná revoluce neodehrála tak humánně a nekrvavě. A pár týdnů poté, co zvěrstva začala, tu byl zákon, který hrozil přísným trestem každému, kdo by byť mezi vlastními čtyřmi stěnami tvrdil, že se páchají.
V průběhu března 1933 lidé najednou po statisících vstupovali do nacistické strany, proti níž se dosud vymezovali – takzvaní „březnoví padlí“, kterým se vysmívali a jimiž pohrdali i samotní nacisti. I dělníci ze sociálnědemokratických nebo komunistických organizací přecházeli po statisících do nacistických „závodních buněk“ nebo do SA. Vedly je k tomu různé důvody, často celý propletenec důvodů. I kdybychom však hledali sebedéle, nenašel by se mezi nimi jediný silný, přesvědčivý, přijatelný a pozitivní důvod – ani jediný, kterým by se mohli chlubit. V každém jednotlivém případě se projevovaly všechny známky nervového zhroucení.
Je typické alespoň pro první léta nacismu, že prakticky celá fasáda normálního života zůstala zachována: plná kina, divadla, kavárny, tančící páry v zahradních restauracích i tančírnách, rodiny poklidně se procházející po ulicích, šťastní mladí lidé na plážích u vody. Nacisti toho také propagandisticky náležitě využívali. „Přijeďte a podívejte se na naši normální, klidnou, radostnou zemi. Přijeďte a podívejte se, jak se u nás dobře daří dokonce i Židům.“ Utajené příznaky šílenství, strach a stres ze života „ze dne na den“, náladu tance mrtvých pochopitelně nebylo vidět…
První rána zasáhne hrdost a vyvolá prudký duševní odpor; desátá, dvacátá rána zasáhne jen tělo a nevyvolá už nic než sténání. Židovská komunita v Německu během šesti let takový vývoj prodělala kolektivně a ve velkém.
Svět, v němž jsem žil, se rozkládal, mizel, denně byl víc a víc neviditelný, samozřejmě a ve vší tichosti. Téměř každý den člověk zjistil, že z něj zase kus ubyl, propadl se. Rozhlížel se po něm, ale už tu nebyl. Už nikdy jsem něco tak zvláštního nezažil. Jako když se vám půda pořád nezadržitelně drolí pod nohama – nebo ještě lépe: jako by odněkud rovnoměrně a bez přestání odčerpávali vzduch potřebný k dýchání.
Člověk časopis otevřel a zíral: stejné zrcadlo sazby, stejná typografie, stejně suverénní dikce, stejná jména – a to celé bylo najednou, bez mrknutí oka, dokonalým a mazaným nacistickým plátkem. Konverze? Cynismus?
Situace v létě roku 1933 byla pro ty Němce, kteří nebyli nacisty, jednou z nejtěžších, v jaké se lidé mohou ocitnout: byl to stav naprostého a beznadějného životního krachu, kombinovaný s důsledky šoku z obrovského překvapení. Nacisti nás měli v hrsti, byli jsme jim vydáni na milost a nemilost. Všechny pevnosti padly, jakýkoli kolektivní odpor byl znemožněn, individuální odpor byl už jen formou sebevraždy. Byli jsme pronásledováni až do nejsoukromějších skrýší, ve všech oblastech života zavládla deruta, rozkladný útěk, a nikdo nevěděl, kde tenhle útěk skončí. Zároveň nás denně vyzývali – ne abychom se vzdali, nýbrž abychom přeběhli. Malinkatá smlouvička s ďáblem – a už jste nepatřili k zajatcům a pronásledovaným, nýbrž k vítězům a pronásledovatelům.
Bylo to nejprostší a nejsprostší možné pokušení. Mnozí mu podlehli. Často se později ukázalo, že špatně odhadli cenu, jakou musí zaplatit, a že na to, aby se stali opravdovými nacisty, nemají žaludek. Dnes jsou po celém Německu desítky tisíc takových nacistů se špatným svědomím, lidí, kteří nosí stranický odznak jako Macbeth královský hermelín, vyjí s vlky a musí unést permanentní zátěž svého svědomí; marně už potajmu pokukují, jak vyskočit z rozjetého vlaku. Pijí a berou prášky na spaní, neodvažují se přemýšlet, už ani nevědí, zda se mají konce nacistické éry – svého vlastního konce – bát, nebo v něj doufat, a až ten den nastane, budou si zcela určitě přát, aby se bývali k nacistům nikdy nedali. Zatím jsou ale noční můrou světa a skutečně nelze vůbec odhadnout, čeho všeho jsou tihle lidé ve svém morálním a nervovém pomatení ještě schopni, než se zhroutí. Jejich historie musí být teprve napsána.
Stručně řečeno jsem byl součástí národa, stejně jako je člověk součástí rodiny. Byl jsem vždy kritičtější než jiní, se všemi členy rodiny jsem nebyl vždy v nejpřátelštějších vztazích a zcela jistě jsem nebyl ochoten postavit na ní celý svůj život a volat „rodina nade vše“; přesto jsem k ní ale patřil a nikdy jsem svou příslušnost k ní vážně nepopíral. Vzdát se této příslušnosti, otočit se k ní zády, naučit se vnímat vlast jako nepřátelskou zemi nebyla v žádném případě maličkost.
Tím se vysvětluje, proč se Němci – ve zdravém stavu bezesporu jemný, citlivý a velmi humánní národ – v okamžiku, kdy propadnou nemoci nacionalismu, stanou naprosto nelidskými a jednají s tak bestiální ohavností, jíž není žádný jiný národ schopen. Němci, právě jen Němci, ztrácejí v důsledku nacionalismu všechno, svou lidskou podstatu, svou existenci, sami sebe. Tato nemoc, která u jiných národů negativně ovlivní jen vnější postoj, Němcům požírá duši. Nacionalistický Francouz může za určitých okolností zůstat pořád ještě typickým (a jinak velmi milým) Francouzem. Němec, který propadne nacionalismu, už není Němcem, není už skoro ani člověkem. A vytváří německou, možná dokonce velkoněmeckou nebo staroněmeckou říši – a ničí Německo.
Nezapomeňme, že jako všichni Němci mé generace jsem měl vzhledem k událostem novodobých dějin hluboce zažitý pocit nejistoty a nevypočitatelnosti čehokoliv. My všichni to vnímali tak, že opatrný člověk riskuje ve skutečnosti stejně jako odvážný, jen je navíc ochuzen o opojnost odvahy. Mimochodem dodnes jsem opravdu nezažil nic, co by tuto zásadu nepotvrzovalo.
Ostatně nikdo nemůže být osvobozen proti své vůli. To není možné. Jestli chtějí Němci svobodu, musejí o ni usilovat sami.
Vzdálenější zlo se zdá být vždycky menší než to současné. Ale to neznamená, že je opravdu menší.
