Rusko se pod vedením Vladimira Putina propadlo do represí a jeho rozhodnutí napadnout Ukrajinu představuje bodu zlomu. Během této rozsáhlé, nezákonné vojenské invaze pohrozil každé zemi, která se pokusí zasáhnout, tvrdými následky, které, jak se někteří obávají, mohou zahrnovat i jaderné zbraně.
Někteří tvrdí, že Putinovo uvažování je zcela racionální – je výsledkem vypočítavého, drsného realismu ohledně globální politiky nebo snahy získat domácí moc. Jiní se domnívají, že tyto kroky jsou zoufalé, divoké a přehnané – důkaz hlubokých, psychologických nedostatků. Co přesně se však skrývá za psychologií Putinova vedení a co můžeme udělat proti jeho negativním účinkům?
Výtah z článku autorů Magnuse Lindena (Lund University) a George R. Wilkese (King’s College London). Jejich text publikoval The Conversation Trust. Jedná se o nezávislý zdroj zpráv a názorů, které pocházejí z akademické a výzkumné obce a jsou poskytovány přímo veřejnosti. Jeho plné znění zde:
Putin: psychologie jeho destruktivního vedení – a jak se s ním podle vědy nejlépe vypořádat
Putin má postoj „silného muže“. Projevuje zjevný nedostatek výčitek svědomí nebo lítosti nad svými neetickými rozhodnutími a negativními dopady, které mají na nevinné lidi. Nedokáže také přijmout odpovědnost za negativní výsledky a obvykle obviňuje ostatní, když se něco nepovede.
Co nám to říká o jeho osobnosti? Ačkoli nejsme schopni „diagnostikovat“ politické vůdce, aniž bychom je požádali o provedení osobnostního testu, psychologové je mohou posoudit na základě pozorování chování. Můžeme například sledovat projevy, rozhodování nebo rozhovory v průběhu času. Tento přístup nemusí být nutně špatný – někteří lidé v osobnostních testech lžou.
Putin je autokratický a autoritářský politický vůdce. Desítky let studií v oblasti organizační psychologie ukazují, že takoví vůdci častěji přijímají důležitá rozhodnutí sami. Mají také tendenci být více orientováni na úkoly než na zájem o obecné blaho svých lidí. Dalším výmluvným znakem je, že si udržují odstup od ostatních – částečně prostřednictvím trestů a hrozeb. Výzkumy také naznačují, že tyto rysy je činí méně kompetentními a méně srozumitelnými pro ostatní.
Podíváme-li se na Putina z tohoto úhlu pohledu, mnoho důkazů nasvědčuje tomu, že má znepokojivé antisociální sklony. To je patrné z jeho chování vůči politickým soupeřům a mezinárodním vůdcům. Jasným příkladem je, že když se poprvé setkal s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, záměrně si na schůzku přivedl velkého psa, přestože – nebo možná právě proto – věděl, že se psů bojí.
U Putina musíme brát příznaky temných osobnostních rysů vážně. Nemělo by se předpokládat, že konvenční přístupy k diplomacii nebo vyjednávání budou fungovat. Autokratičtí vůdci s temnými osobnostními rysy často odmítají uvěřit, že je třeba naslouchat druhým nebo se zapojit do řešení konfliktů. Místo toho mohou lépe fungovat projevy síly .
Výzkum narcistického vůdcovství také naznačuje, že poskytování upřímné zpětné vazby na chování – například lhaní – může pomoci udržet takové vůdce na uzdě. Nemělo by to však přerůst ve veřejné ponižování, které by mohlo situaci snadno zhoršit.
Pojmenování a zostuzení nesprávného jednání může také pomoci dát najevo, že Putin bude čelit mezinárodnímu odsouzení za své domácí i mezinárodní porušování lidských práv. Ačkoli se může zdát, že to na autokrata nemá vliv, výzkumy naznačují, že političtí vůdci v čistých autokraciích mohou být na takovou kritiku citlivější než vůdci v demokraciích nebo hybridních režimech. Důvodem může být to, že jim v konečném důsledku více záleží na jejich veřejném obrazu.
O účinnosti ekonomických sankcí – jako jsou ty, které se v současnosti používají proti Putinovi – se vedou odborné debaty. Protože takové sankce způsobují chudobu mezi obyčejnými lidmi, mohou vést k vyšší míře autoritářství, protože vůdce i lidé se cítí být obětí mezinárodního společenství.
Místo toho je třeba si uvědomit rušivé účinky typu psychologické kontroly, kterou se Putin snaží uvalit na svůj lid. Například tvrdě kontroluje informace, aby mezi ruským lidem vyvolal nejistotu a strach. To je nakonec může přimět k podpoře autoritářského vedení kvůli jejich vlastní „ochraně“. Jedním ze způsobů, jak snížit prožitek ohrožení, by mohla být strategická práce, která by se snažila zlepšit sociálně-ekonomické podmínky pro obyčejné Rusy namísto jejich finančního trestání.
Autokratičtí političtí vůdci představují hrozbu pro mezinárodní stabilitu. Je nepravděpodobné, že bychom byli schopni zabránit jejich vzniku – můžeme však využít našich znalostí o jejich fungování k omezení jejich rušivé moci.
